Château Lafite-Rothschild: historie, vinice a vinifikace legendy z Pauillacu

Lafite je jméno, které v Bordeaux znamená víc než jen víno. V klasifikaci 1855 stálo na čele Premier Cru a dodnes ztělesňuje elegantní, jemný styl Pauillacu. Tahle pověst ale nevzniká z mlhy legend – stojí za ní konkrétní dějiny, práce ve vinici, nekompromisní selekce při sklizni a vinifikace, která sice využívá moderní zázemí, ale rozhodující slovo nechává chuti.

Úvod: proč je Lafite jiné

U Lafite se dobře ukazuje, že „velké víno“ nevzniká jedním kouzlem. Je to součet času (dějin a reputace), místa (mozaiky půd a mikroklimatu) a disciplíny (selekce a rozhodování podle chuti). Proto dává smysl vyprávět příběh panství ve dvou vrstvách, které se navzájem vysvětlují: nejdřív historie – a hned poté, co se dnes ve vinici a ve sklepě děje, aby elegance nezůstala jen slovem.

Kde se Lafite vzalo: místo, název a první jistoty

Lafite leží na severním okraji Pauillacu – v krajině, kde se hranice apelací a obcí místy dotýkají tak těsně, že si člověk uvědomí, jak „zeměpis na pár metrech“ dokáže měnit styl vína. Z jedné strany má panství blízko k sousedům z Pauillacu, z druhé už se dívá směrem k Saint-Estèphe. Při cestě po D2 se dá sídlo zahlédnout spíš nenápadně: diskrétní věžičky, vodní plocha, vysoké stromy. Z dálky to nevypadá jako místo, které formovalo dějiny Bordeaux.

Právě ta zdánlivá střídmost je pro Lafite typická. Hlavní věž se váže k 16. století, zatímco větší dvoupatrové sídlo je spíš stavbou z 18. století. Uvnitř se traduje atmosféra „druhého císařství“: zachované vybavení, textilie, památky a rodinná stopa. A pak je tu sklepní kapitola, která sama o sobě připomíná muzeum: ročníky uchovávané ve formátech a množstvích, jaké u běžného vinařství nečekáš – s legendární zmínkou o velmi staré lahvi z roku 1797.

Pokud jde o úplné kořeny, Lafite se někdy spojuje se středověkem, ale opatrnější výklad říká: jistota o tehdejších vinicích není pevná. Reálnější začátek komerčního vinohradnictví se klade do raného 17. století. A odtud už příběh nabírá konkrétní rytmus: vlastnické změny, sňatky, politika a ekonomika – vše, co v Bordeaux tradičně stojí za vznikem velkých jmen.

Zrození prestiže: Ségurové, sňatky a „princ vinné révy“

Jeden z prvních velkých zlomů přichází roku 1670. Jeanne Gasq ovdoví a stává se majitelkou Lafite – a pak udělá krok, který se v dějinách regionu opakuje znovu a znovu: provdá se strategicky. Jejím mužem se stává Jacques de Ségur, člověk, který už v oblasti drží i další majetky. Lafite se tím dostává do širší rodové mapy a začíná éra, ve které se víno i půda stávají součástí dlouhodobé rodinné strategie.

Po Jacquesově smrti (1691) přechází Lafite na syna Alexandra. A ten pokračuje ve stylu „dobře zvolených spojení“: v roce 1695 si bere Marie-Thérèse de Clauzel, dědičku Château Latour. Pro dnešního čtenáře to zní skoro neuvěřitelně, ale v té době to byla logika moci: terroir, reputace a rodové svazky tvořily jeden celek. V praxi to znamenalo, že se v jedné rodinné větvi ocitly statky, které se později stanou ikonami celého Médocu.

Alexandre a zejména jeho syn Nicolas-Alexandre (nar. 1697) dovedou Lafite do období, kdy se z vína stává mezinárodní zboží a zároveň společenský symbol. Lafite se objevuje v příbězích dvorské obliby i v anglickém kontextu; ročníky se kupují „v sudu“ a reputace se šíří s aristokratickou samozřejmostí. Nicolas-Alexandre získává přezdívku „princ vinné révy“ – a její význam není jen poetický: jde o člověka, který v regionu držel dohromady více klíčových statků, a tím i významnou část prestiže Pauillacu.

A ještě jedna věc: když v roce 1855 vznikne slavná klasifikace, Lafite stojí na jejím vrcholu. Později se bude říkat, že v Pauillacu existuje téměř „trojjediný“ výběr: Mouton pro okázalost, Latour pro sílu a Lafite pro eleganci. Je to zkratka – ale výmluvná.

Revoluce a století převodů: konfiskace, Nizozemci a finanční triky

Rok 1784 je pro Lafite jako trhlina v kontinuitě. Comte Nicolas-Marie-Alexandre se dostává do finančního chaosu, opouští zemi a je nucen dát panství na trh. Následují roky, kdy se Lafite stává předmětem převodů – a dějiny Francie tomu dávají dramatické pozadí.

Když přijde revoluce, vlastnictví se spojí se jménem Nicolas-Pierre de Pichard, příbuzného Ségurů a významné postavy veřejného života v Bordeaux. Jeho konec je drastický: roku 1794 končí na gilotině. Později stát Lafite konfiskuje a prodá; kupující Jean de Witt má potíže s uhrazením požadované ceny, a tak se panství vrací na trh.

Roku 1800 je Lafite prodáno třem nizozemským obchodníkům s vínem – typicky „praktický“ krok do doby, která už víno vnímá i jako obchodní komoditu. V roce 1816 nizozemské konsorcium prodá Lafite odloučené manželce finančníka Vanleberghe. Ta je později známá jako Mme Lemaire a právě u ní příběh získá jednu z nejzajímavějších právních odboček.

V roce 1821 se navenek objeví „prodej“ britskému bankéři Siru Samuelu Scottovi. Jenže v pozadí stojí dědické právo: Mme Lemaire by musela zanechat panství dětem rovným dílem, což nechce. Přeje si, aby vše zdědil syn Aimé-Eugène. Proto vzniká konstrukce, která vypadá jako prodej, ale fakticky funguje spíš jako finanční a účetní řešení, které má ochránit rodinný záměr.

Carruades a správci Goudal: obchodní rozhodnutí, která mění budoucnost

Vedle vlastníků se v příběhu Lafite stále vrací ještě jedna postava: správci. Od roku 1797 je vedení panství spojeno s rodinou Goudal, kde se odpovědnost předává z otce na syna. A právě oni dělají klíčová obchodní rozhodnutí. Nejslavnější z nich je koupě důležité parcely Carruades, kterou Émile Goudal považuje za výjimečný terroir.

Koupě Carruades je zároveň příběhem rivality: Goudal jde do přímého souboje s protějškem z Moutonu a nabídka je přijata v poslední chvíli, údajně jen krátce předtím, než konkurence stihne přijít s vylepšenými podmínkami. Rivalita špiček se tedy nevede jen ve skle, ale i v akvizicích a strategiích.

Rothschildové (od 1868): stabilita, válka a moderní éra

Po smrti Aimé Lemaire (1866) jde Lafite do dražby. V roce 1868 přichází rozhodující zlom: baron James de Rothschild kupuje panství za tehdy ohromující částku pěti milionů franků – a to včetně budov i zásob ročníků. Je to moment, který Lafite dá dlouhodobou stabilitu a promění ho v instituci, ne jen v další šlechtický statek.

Lafite přechází na další generace Rothschildů. Jedinou skutečnou výjimkou je rok 1942, kdy je panství vyvlastněno vichistickou vládou. Provoz vinařství ale pokračuje a válečné pozadí dává celé epizodě tísnivý rozměr.

Moderní éra je pak spojována s obdobím od roku 1974, kdy je s Lafite výrazně spojen baron Éric. Dlouholetou technickou a manažerskou jistotu zajišťuje Charles Chevallier, který je s panstvím spojován od 80. let a jehož éra se uzavírá kolem roku 2015. Přes všechny změny zůstává pro Lafite typická kontinuita: spíš plynulá předání než revoluce.

Od roku 2010: změny v řízení, nová generace a nové kapitoly

Pokud chceme mluvit o „současnosti“, dává smysl začít zhruba kolem roku 2010: je to období, kdy se u velkých bordeauxských domén stále více řeší nejen styl a kvalita, ale také řízení, komunikace a dlouhodobá strategie ve světě globální poptávky. V případě Lafite se tento posun projeví hlavně organizačně – a opět spíše evolučně než dramaticky.

Po roce 2015 navazuje na dlouhou éru Charlese Chevalliera Éric Kohler, který přebírá klíčovou odpovědnost za provozní a technickou stránku. V následujících letech se odehraje také generační změna ve vedení skupiny spojené s Lafite: do čela se dostává Saskia de Rothschild, která postupně přebírá stále větší míru odpovědnosti a stává se hlavní tváří další kapitoly.

Z pohledu čtenáře je na Lafite nejzajímavější právě to, jak se tu „velké dějiny“ potkávají s trpělivostí: sňatky, právo, revoluce, obchodní rivalita i rodinná kontinuita. A právě tahle kontinuita se dnes promítá i do stylu práce: žádná okázalost, spíš přesnost, selekce a klid. Následující část proto navazuje prakticky: co přesně se děje ve vinici, při sklizni a ve sklepě, aby „lafiteovská“ elegance nebyla jen zkratka.

Tip pro čtenáře: Přehled dostupných lahví z tohoto vinařství najdete zde: Château Lafite-Rothschild (Pauillac), Carruades de Lafite.

Sklizeň, vinifikace a produkce – jak vzniká elegance à la Lafite

Produkce a tvrdá matematika selekce

Na první pohled působí Lafite jako obrovský podnik: produkce je přibližně 500 000 lahví. Důležité je ale to, jak se tento objem „rozpadá“ podle kvality. V typickém roce jde zhruba třetina úrody do grand vin (Château Lafite-Rothschild), přibližně 40 % do druhého vína Carruades de Lafite a zbytek se prodává jednoduše jako Pauillac.

Jinými slovy: Lafite není jen výroba, ale především síto. A právě to síto je jedním z nejdůležitějších „technologických zařízení“ celého panství – byť není z nerezu ani z betonu.

Vinice jako mozaika: detail, který určuje styl

Rozhodování u Lafite není jedno velké gesto, ale součet mnoha drobných kroků. I v terroiru, který může působit homogenně, se skrývají rozdíly v půdě a expozici, a proto se ve sklepě drží zásada: vinifikovat co nejvíce parcel odděleně a dát si při finální volbě kupáže maximální svobodu.

K tomu se přidává organizační „trik“, který vypadá jednoduše, ale funguje jako dlouhodobá výhoda: stejní pracovníci mají dlouhodobě na starosti stejné parcely. Získají intimní znalost révy a ročníkových rozdílů – a vedení zároveň přesně ví, jak který tým pracuje.

Parametry, které se v praxi přímo promítají do koncentrace a jemnosti: hustota výsadby se pohybuje zhruba 7 500 až 8 800 keřů na hektar; průměrné stáří hlav je okolo 40 let, přičemž nejstarší révy přesahují 90 let. Chemická hnojiva se nepoužívají, preferuje se kompost. Zelená sklizeň se nedělá automaticky – dává smysl jen tehdy, když to vyžaduje výkon konkrétní parcely a průběh ročníku.

Mikroklima a sklizeň: proč Lafite často dozrává dřív

Lafite má vlastní mikroklima a popisovaná zkušenost je překvapivě konkrétní: réva zde může dozrávat přibližně o 5 až 7 dní dříve než u blízkého Duhart-Milonu. Nejde o vzdálenost, ale o expozici – a rozdíl několika dnů je při plánování sklizně obrovský.

Léto je u Lafite i obdobím „předběžného značení“: pracovníci označí všechny keře mladší než 10 let a také révy, které trpí zdravotními problémy. Tyto hrozny se potom sbírají odděleně.

Samotná sklizeň pak probíhá ve dvou režimech: nejdřív klid a čekání na správný okamžik (někdy i s pauzami), potom rychlý, soustředěný finiš. Po „ostrém startu“ bývá sklizeň velmi svižná a zpravidla hotová do 12 dnů. Lafite uvádí možnost najmout až 350 lidí, pokud by to bylo potřeba.

Rozhodující je ale filozofie: cílem je plná zralost, nikoli přezrálost. Analýzy jsou užitečné, ale mají být jen orientační – skutečné rozhodnutí padá při ochutnávání hroznů.

Třídění hroznů: selekce začíná ve vinici

Lafite třídí hrozny ještě dřív, než se vůbec přiblíží k tankům. Ve vinici má každý tým sběračů vlastní třídicí stůl. Ve vinařství jsou pak dvě příjmové linky, aby se selekce dala zpřesnit hned od prvního okamžiku, kdyby ročník vyžadoval tvrdší řez.

Vinifikace: moderní zázemí, ale rozhoduje chuť

Lafite během let vyzkoušelo mnoho moderních metod, ale charakteristická je jeho střízlivost: technologie se mají používat tehdy, když dávají smysl – ne proto, aby „udělaly dojem“. Příkladem je koncentrační zařízení, které panství pořídilo brzy a zkoušelo ho na přelomu let 1990 a 1991. Popis zní až nečekaně civilně: bylo to něco jako „rezervní kolo“ – užitečné, když ho potřebuješ, ale ne nezbytné pro kvalitu. Od roku 2001 bylo zařízení popisováno jako nevyužívané.

Skeptický tón se objevuje i u mikro-oxygenace – zejména kvůli otázce dlouhodobých účinků. A zároveň se připomíná zkušenost, že po několika letech zrání nemusí být snadné rozeznat rozdíl, zda malolaktická fermentace proběhla v sudu, nebo v tanku.

Základní vinifikace probíhá zčásti v nerezových tancích (instalace z roku 1988) a zčásti v dubových kádích. Důležitá nuance: Lafite tvrdí, že samotný typ nádoby nerozhoduje o kvalitě, přesto ale platí, že nejlepší partie se často fermentují ve dřevě.

Preferují se původní (indigenní) kvasinky; selektované se používají jen někdy a spíše jako „startér“. Zásadní je i to, co Lafite nedělá: žádný cold soak a žádné pigeage. Extrakce a délka macerace se rozhodují především podle chuti.

Posun po roce 2010: detailnější práce na parcelách a jasnější protokol

V roce 2011 Lafite vybudoval novou fermentační část, která umožňuje ještě detailnější selekci po parcelách – konkrétně 17 malých cementových tanků. Prakticky to znamená, že víc než kdy dřív lze jednotlivé bloky držet odděleně, ochutnávat je samostatně a až potom rozhodnout, co si zaslouží grand vin.

Po roce 2010 je také lépe vidět, jak Lafite své procesy standardizuje a jasně formuluje i směrem ven: v aktuálním oficiálním popisu panství uvádí mimo jiné parametry alkoholového kvašení – fermentace přibližně 15 dní při kontrolované teplotě okolo 26–27 °C. Zdůrazňuje se rovněž, že pro Grand Vin se vybírá materiál pouze z vinic, kde jsou keře starší než 10 let.

Dá se to číst jako „pokrok bez revoluce“: základní filozofie (selekce, práce s mnoha partiemi, rozhodování chutí) zůstává, ale narůstá míra přesnosti v jednotlivých tratích vinohradu a zároveň se navenek objevují jasněji dané parametry, které dříve působily spíše jako interní know-how.

Zrání: nové sudy, beton a minimum zásahů

Grand vin zraje přibližně 20 měsíců v nových barrique sudech, zatímco u Carruades se používá výrazně méně nového dřeva. Lafite se také staví odmítavě k batonáži (míchání na kalech) – tým v tom nevidí přínos.

Pro druhý rok zrání se sudy přesouvají do mimořádně klidného prostředí: do betonového „chai“ určeného pro sudy druhého roku, navrženého architektem Ricardem Bofillem (dokončeno 1988) s kapacitou přibližně 2 200 sudů. Závěr je tradiční a opatrný: víno se čistí vaječným bílkem a před lahvováním se případně filtruje jen velmi lehce.

Co si z toho odnést: proč to vede k „lafiteovskému“ projevu

Lafite není o jediném triku. Je to soustava navazujících kroků: mikroklima, přísné značení a oddělené sběry, třídění už ve vinici, práce s mnoha partiemi, rozhodování chutí, jemná extrakce bez efektních zásahů, dlouhé zrání s důrazem na klid a minimální manipulaci.

A když k tomu přidáme tvrdou selekci (jen část úrody se dostane do grand vin) a po roce 2010 ještě jemnější „rozlišení“ tratí, dává to smysl: styl Lafite vzniká jako výsledek disciplíny, nikoli okázalosti.

Časová osa klíčových let

poč. 17. století: pravděpodobný start komerční výsadby vinic
1670: Jeanne Gasq se stává majitelkou Lafite
1691: dědictví po Jacquesi de Ségur
1695: sňatek s dědičkou Château Latour
1755: smrt Nicolase-Alexandra, oddělování rodových majetků
1784: finanční krize a nucený prodej
1794: gilotina (Nicolas-Pierre de Pichard)
1797: konfiskace a státní prodej
1800: prodej nizozemským obchodníkům
1816: převod na Mme Vanleberghe / později Mme Lemaire
1821: „prodej“ Scottovi jako dědický manévr
1855: klasifikace, Lafite na čele First Growths
1868: dražba, koupě baronem Jamesem de Rothschild
1942: vyvlastnění za Vichy (dočasné přerušení)
1974: moderní éra spojená s baronem Éricem
2010+: důraz na moderní řízení a globální kontext
2015/2016: předání z Chevalliera na Érica Kohlera
2018: generační změna ve vedení (Saskia de Rothschild)
2021: posílení exekutivní role nové generace
2011: nové zázemí pro parcelní vinifikaci (17 cementových tanků)

FAQ

Proč je Lafite tak slavné?

Kombinuje historickou prestiž (First Growth 1855), dlouhou kontinuitu vlastnictví, výraznou roli v dějinách Médocu a styl, který je často popisován jako elegantní a dlouhověký.

Co je Carruades de Lafite?

Druhé víno Lafite. Jeho jméno je spojené s parcelou Carruades a s obchodními rozhodnutími, která v historii panství sehrála velkou roli. V praxi navíc funguje jako důležitá „mezivrstva“ selekce: uvolní tlak na grand vin a umožní být nekompromisnější ve výběru.

Co je pro moderní období po roce 2010 typické?

Především generační a organizační změny ve vedení s důrazem na kontinuitu. Ve vinici a ve sklepě se zároveň posiluje detail: více parcelních partií, přesnější selekce a jasněji formulované parametry procesu.

Je „elegance“ Lafite daná spíš historií, nebo technikou?

Obojí je propojené. Historie vytvořila tlak na konzistenci a styl (a také ekonomickou možnost být přísný), zatímco technika – zejména selekce, práce po partiích a rozhodování podle chuti – je každodenní nástroj, jak ten styl držet.